DÁVEJ HRANICE, JINAK KLIDU NEDOJDEŠ

Hranice ve vztahu

Pokud hranice a vymezování se nevidíš jako problém, většinou to bývá přesně naopak...Téma hranic bývá obzvláště palčivé ve vztahu. Dovolím si tvrdit, že rozhoduje o tom, zda se mi ve vztahu bude dařit. Jestli v něm budu rád. Jde o to, jak umím hranice dát jasně a čitelně. Nastavuji hranice jen pod tlakem?Nechal jsem své hranice zmizet a opustil je?

Hranice vytváří náš osud

Určitě je dobré se podívat zpět do minulosti a rozpomenout se, jak mi dávali hranice jako dítěti. Byla to jasná a neměnná pravidla a zásady? Bylo jich hodně, či málo?
Možná teď trváš na svobodě bez pravidel. Rád jdeš s proudem. Hlavně žádné závazky.

Bezhraniční život má svá rizika

Platí několik zásad – pokud nedávám hranice, mám tendenci překračovat hranice druhým. Zároveň je to spojeno často s nízkým sebevědomím a malou sebeúctou. Nemám-li hranice pro sebe, nevnímám hranice ani u druhých. Pak se často dostávám do vleku následujícího vzorce: Na začátku vztahu jsem zcela otevřený, protože vztah vítám a chci. A postupem času, s rostoucí újmou a emočním nekomfortem způsobeným zraňováním od partnera/ky, se naopak zcela uzavřu. Lidé, kteří mají propustné, nejasné nebo nehlídané hranice, se často uchylují k technikám, které jsou extrémní svou nevyvážeností,tj. přeskakují z extrému do extrému. Takže pak snadno najdeme kombinace vciťování se do druhých spolu s manipulací a vnucováním svojí vůle.

Vymezování se je nezbytné

Je nutné si uvědomit, že téma hranic je velmi komplexní a zasahuje do bezpočtu oblastí života. Nedávat hranice druhým vede nevyhnutelně i k bezhraničnosti vůči sobě. Můžeme se pak snadno v životě ztratit... Začít se zdravě vymezovat v sobě nese několik postojů:

• Je třeba si vrátit svůj hlas = hlásit a komunikovat s partnerem to podstatné, co se mi ve vztahu děje a co prožívám. Pokud se to v sobě snažím držet a dusit, je riziko, že stejně nakonec vybuchnu a právě ta intenzita výbuchu se stane pro partnera nesrozumitelná a ohrožující svou nečekaností. Partner neví, že dlouhou dobu něco ve vztahu balancujete. Pak v konečném důsledku často i zraňuje. Vytváří další nerovnováhu ve vztahu...
• Jasně určit svoje potřeby ve vztahu potažmo v životě = jedině tak lze nastavit bezpečný rámec, protože si zvědomuji svoje limity a KO kritéria. Je též třeba sladit svá slova se svými činy. Pokud jsou mi opakovaně překračovány hranice, já se proti tomu pokaždé ohradím, ale ke změně nedojde, je třeba často i vztah opustit. Jinak se nelze chránit. Jediné, k čemu to může sklouznout, je vymezování vzdorem, kdy vlastně oplácím: „Když ty tak, tak já takhle."
• Vnímat své pocity a následovat je = pokud jsem od svých pocitů odpojen a nevěřím jim, mohu snadno toho druhého ve vztahu zranit. Dále mě bude lákat vztah vést a to často i za cenu manipulace a nátlaku. Na druhé straně spektra je pak pole nebrání se vážně. Beru vztah potažmo i život jako hru. Průběžně se vciťuji do druhých, sám sebe silně cenzuruji. Umím se výborně adaptovat a vždy vycházím vstříc. Pokud upadnu do automatického postoje přizpůsobování se, jsem zcela nečitelný. Ztratí se v potřebách druhých. Je potřeba hledat bezpečnou blízkost, tj. nezraňující.
• Stát si za sebou = mám se sebou potřebný soucit a dávám si náležitou sebehodnotu. V ideálním případě mám pocit, že jsem si s tím druhým roven. Nemám z něj strach, neohrožuje mě ani neovládá. Nejsem v roli oběti ani nemám pocit závislosti.
• Být opravdový = kvůli potřebě mít vztah nestojíme na vlastních nohách a nasazujeme rozličné masky. Je třeba oprostit se od předsudků a strachů, že zraním a budu odmítnut = opuštěn a sám. Že pokud budu spontánní, bude moje divokost odmítnuta. Nikdo mě nebude mít rád. Touha po dokonalosti a ideálním vztahu je pak obranou a útěkem před těmito strachy. Mnohé tyhle postoje koření a vycházejí z našeho dětství respektive z toho, jaká byla naše výchova i rodiče... Vztah nám potom jen zrcadlí naší vlastní vnitřní nerovnováhu.

Teorie vztahu. Vidím dvě roviny při volbě partnera/ky:Vědomá rovina, kdy volím podle vlastní preferencí a potřeba partnerku podle vzhledu, chování, inteligence a mnoha jiných kritérií. Zkráceně volímpodle toho, koho chci. Jenže pak je tu rovina nevědomá, kdy volím podle toho, koho potřebuji. Proto, abych se vrátil do rovnováhy a odchýlení se od sebe. Právě v dětství si procházíme mnoha vztahy, kdy nejsme přijímáni takoví, jací jsme. Týká se to mnoha různých stylů chování. A tak často ztrácíme nebo redukujeme a deformujeme svou divokost, hravost, zranitelnost, důvěru, spontaneitu...